Postupně budeme vám budeme odkrývat naše příběhy, ať víte, kdo jsme, kdo stojí za přípravou Lughnasadu. Více o náplni práce organizátora jste se dozvěděli: https://lughnasad.cz/dobrovolnici/
Příběhy některých členů týmu najdeš tady a další budeme postupně doplňovat:
Karol
VEDOUCÍ DRAMATURGIE
STUDENTKA – současně doktorské studium Právo a magisterské studium Blízkovýchodní studia
Na festival jsem poprvé zavítala v roce 2013, kdy jsem se o něm dozvěděla na jiné podobně tématické akci. Moc jsem si to tehdy užila a chtěla jet i další rok, nicméně moji kamarádi se následující léto nemohli účastnit a já nechtěla jet úplně sama a narazila jsem na to, že je možné jet jako dobrovolník! Tak jsem si řekla, že to určitě bude fajn, přihlásila jsem se a v roce 2014 jsem byla poprvé dobrovolníkem a podílela se na organizaci festivalu.
Moc mě na dobrovolničení obecně baví pomáhat s organizací akce, jako je Lughnasad – dělá lidem radost a vzdělává zábavnou a zajímavou formou. Hodně věcí jsem se za těch pár let přiučila (znalosti i dovednosti).
A moc si cením toho, že tu mám kolem sebe lidi, kteří mi věří a přenechávají mi určitou odpovědnost. Naučit se pracovat v týmu, komunikovat s návštěvníky a účinkujícími, hledat řešení pro určitý problém, umět delegovat úkoly, ale třeba i stavět pártystany a hrabat seno – to se v životě neztratí.
Lughnasadový tým je plný skvělých lidí, všichni se od sebe navzájem máme co učit. Drží se nás dobrá nálada a myslím, že se skvěle doplňujeme.
Jako návštěvník jsem to zažila tedy v roce 2013 a potom v roce 2018, kdy jsem cítila potřebu si odpočinout. Ale nebylo to ono, vlastně mi vadilo dívat se na všechny, jak pracujou a bylo mi líto se na tom nepodílet.
Další rok už jsem se zapojila a v blízké budoucnosti bych už neměnila.
Nejsilnější zážitek: (No upřímně bych asi uvedla nějaký milostný avantýry ale to tam asi dávat nebudem :D) Lughnasad je pro mě úžasné vyvrcholení neuvěřitelného úsilí celého týmu a vždy je to pro mě i vrchol léta, pro mě ta nejkrásnější část roku a všechny dny prožívám naprosto naplno. Den na Lughnasadu nemá 24h ale je věčný.
Obvykle mám na starosti předávání honorářů účinkujícím, a vzpomínám si, že jeden ročník jsem si u sebe omylem nechala nějakou částku a pak jsem byla hrozně vyděšená, protože jsem nevěděla, kam se to ztratilo…ale nakonec se naštěstí peníze našly)
Když se řekne Lughnasad vybaví se mi všechny ty krásné vzpomínky a zážitky sluncem zalité 😊))
Kájo, ještě Ti položím pár otázek:
Dokázala sis představit, že budeš pomáhat při organizování takovéto akce? Co Tě k tomu přilákalo?
Myslím, že myšlenka dobrovolnictví se mi vždycky hodně líbila – dělat něco navíc, co je užitečné bez nároku hmotného obohacení. Rok po prvním dobrovolničení na festivalu jsem se zapojila i do dobrovolnického projektu v Plzni, v rámci něhož taky pomáhám se zajištěním kulturních akcí.
Zajímá Tě naše historie… a citíš se být Keltem/Pohanem?
Historie i nějaký spirituální přesah mě určitě zajímá, škoda, že se o téhle části naší minulosti ve školách moc nedozvídáme 🙂 Nejsem vyznavačem nějakého konkrétního směru, neškatulkuju se, ale kategorie pohan/ka má mnoho různých podob, takže proč ne 🙂
Co v sobě pocítíš, když znova přijedeš na skanzen, tedy na místo, kde se vždy konal festival, kde jsi prožila tolik věcí?
Vždycky když přijedu do Nasavrk a na skanzen tak cítím, jak je to místo plné zážitků a vzpomínek. Kamkoliv se podívám, tam je nějaká emoce 🙂 Vlastně mě to místo nutí i trochu bilancovat nad svojí minulostí, protože mě k těm zážitkům vrací, a já pak třeba přemýšlím v jaké situaci jsem tehdy byla, co se změnilo a proč a jak bych se chtěla cítit, až přijedu příště.
Kolik času festivalu věnuješ? Většinou je to několik hodin týdně, záleží, co je zrovna třeba a kolik času do Lughnasadu zbývá.
Co se Ti nejvíce líbilo v programech všech dosavadních festivalů Lughnasad? Z čeho máš jako organizátor největší radost?
Nejradši mám asi koncerty a letos bylo mým jasným favoritem divadelní představení souboru Kvítko s dobrovolníkem Jirkou Blehou v roli zlého druida :)). Z pohledu dramaturgie mám především radost když probíhá všechno ve správný čas na správném místě :)) Určitě mám radost z toho, kolik zajímavých lidí dokáže tahle událost spojit. Lughnasad má veliký potenciál a díky celému týmu se ho daří každým rokem rozvíjet.
Děkuji za rozhovor 🙂
Jirka
KOORDINACE STÁNKOVÉHO PRODEJE
PRACUJE VE FIRMĚ PRO VENKOVNÍ REKLAMY
Kapitola I. – Nový kulturní zážitek
Je tomu už 15 let, co se zajímám o pohanské tradice. V počátku mého bádání se mi dostala do rukou kniha o Wikanství…ještě ji někde budu mít. Ale co je důležité, tak že mě zaujala také duchovní stránka pohanství. Sedl jsem k internetu a začal googlit. Vyhledat jsem si, že jisté Bratrstvo Keltů pořádá akci pod názvem Beltain. Zajímal jsem se tedy, co je to za akci, proč ten název. V mysli se mi objevovaly obrazce divokých pohanů a jejich tajemných rituálů. Najednou mi to začalo dávat smysl a řekl jsem si, tohle jsem hledal. Oslovil jsem také kamaráda, aby se přidal. No a s vidinou zajímavého kulturního zážitku jsme vyrazili. Měl jsem v té době za sebou rockové festivaly, takže jsem se větší akce nebál. Nikdy jsem však nebyl na pohanském festivalu, což Beltain měl vlastně být.
Projeli jsme Uherským Hradištěm a za krátkou chvíli jsme se ocitli ve skanzenu Modrá. V prostorách slovanského skanzenu byl festival již v plném proudu. Vstřebali jsme místní atmosféru a začali se zajímat o program. Následně jsme řešili jídlo a samozřejmě něco dobrého k pití. Našemu zájmu neunikli ani místní návštěvníci. Někteří zvláštně oděni a někteří v běžném civilním oblečení. Prostě taková směsice různorodých lidí, jak už to na takových akcích bývá. Na pódiu probíhaly pro mě tenkrát neznámé Irské tance a jejich výuka. Moc se mi do toho nechtělo, ale s kamarádem nás oslovili nějaká děvčata a pocit trapnosti brzy odpadl. Během irských tanců jsme aspoň poznali někoho nového. Dívky se jmenovaly Jana a Martina, měly tam také další přátele, pamatuji si ještě na Honzu. S touto partou jsme se pak ještě párkrát sešli a já postupně zjistil, že jsou z Pardubicka a zajímají se více o keltskou kulturu.
Nastal druhý den festivalu a znovu jsem se setkal s partou z předchozího dne. Dozvěděl jsem se, že ačkoliv se jedná o mladé lidi, tak se sami podílejí na organizování dalšího keltského festivalu. To byla pro mě docela zásadní informace, přišlo mi to velmi zajímavé. Dozvěděl jsem se, že v nějakých Nasavrkách pořádají akci pod názvem Lughnasad. Snažil jsem se přesvědčit mou novou kamarádku, aby mě přivzala do party. Pořádat kulturní akci, a ještě navíc tak velkou jako je festival, byl můj dlouhodobý sen. Vše opět dávalo smysl. Rozhodně jsem se nechtěl rozloučit bez kontaktu. Na strip jsem si napsal jméno Jana Grimmlová, číslo na ICQ a email.
Kapitola II. – Noví přátelé a nová záliba
Uběhlo pár dní po Beltainu a já nemohl nechat nový kontakt bez odezvy. Napsal jsem Janě obsáhlý email o tom, jak moc chci pomáhat v rámci Lughnasadu. Snažil jsem se popsat, jak mohu být prospěšný. Zpětně se směji, jaké nesmysly jsem tam psal. Naštěstí má žádost byla vyslyšena. Vypravil jsem se do Nasavrk a byl jsem překvapen, že pouhých 20 minut autem od mého bydliště, kdysi existovalo keltské oppidum. Jana Grimmlová mě provedla keltskou stezkou a vysvětlila okolnosti vzniku Boii z.s. a také Lughnasadu. Tenkrát jsem již věděl, že je hlavní organizátorkou festivalu. Postupně jsem se setkal se zbytkem party z Beltainu. Mezi ně patřili Martina Celnarová a Jan Vlasák. Pamatuji si na své první seznámení s Lughnasadem. Před Nasavrckým zámkem mě vítal dlouhovlasý Ondřej Vojtíšek přezdívaný Ori. Za chvíli jsem se seznámil s Lubošem Vostatkem, dalším z těch, co se po vzoru Keltů pyšní dlouhými vlasy. Postupně jsem poznal spoustu nových přátel z řad dobrovolníků a nadšenců do historie. Můj první rok na Lughnasadu vypadal tak, že jsem vybíral parkovné a dobrovolné vstupné na festival. Postupně jsem vyzkoušel během několika let různé funkce. Mohl jsem si sáhnout na dramaturgii, organizaci stánkařů a cateringu. Zastával jsem funkci zástupce hlavního organizátora a také jsem si splnil sen v podobě ředitele festivalu. Od druhého ročníku pořádám stánkové tržiště. Poznal jsem spoustu zajímavých řemeslníků a každým rokem se snažím pro návštěvníky festivalu zajistit na tržiště šikovné řemeslníky. S každým rokem se pojí spoustu zajímavých zážitků a zkušeností.
Jistě nejsem jediný organizátor, který si v průběhu festivalu říká, zda mu to za to stojí, zda se vše vydaří, zda vše udělal správně a na nic nezapomněl. Každým rokem mě na konci festivalu obklopí radost a zároveň smutek z končící akce. Ale to záhy vystřídají starosti ohledně příprav na další ročník. Lughnasad je něco, co do mého života již neodmyslitelně patří. Nelze to vysvětlit, je možné to pouze prožít spolu s dalšími dobrovolníky, kteří se na Lughnasadu podílejí.
Jiří Antoš
Týna
ORGANIZAČNÍ ZAJIŠTĚNÍ
STUDENTKA
Moje cesta k Lughnasadu začala už o prázdninách roku 2010, to mi bylo 15 let. Kamarádka se svými rodiči mě na začátku prázdnin vzala na jednu středověkou akci, kde byla spousta zajímavých, do té doby mně neznámých lidí, kteří se oblékali do kostýmů a tvořili tak zážitek pro spousty návštěvníků hradu a já se k nim díky kamarádce připojila. Strašně se mi líbilo být součástí takové skupiny, která se stará o hrad, a ještě dělá zábavu pro ostatní tím, že jim předvádí řemesla či scénky… Ti lidé se pak bavili s kamarádčinými rodiči o Lughnasadu a že prý ať mě taky vezmou s sebou, lístky prý ještě jsou. No, a tak mě jednoho brzkého rána na konci července vyzvedli před domem a vyrazili jsme do Nasavrk.
Lughnasad se tehdy konal u zámku. Byla jsem okouzlená všemi těmi Kelty, řemesly, scénkami, všemožnými věcmi ke koupi na trzích… V Kaštance jsem se zapojila do her, pamatuju si, že jednou z disciplín bylo zapsat svoje jméno pomocí run. Učila jsem se za zámkem irské tance a sledovala pak profesionální tanečníky na pódiu, jak by to mělo doopravdy vypadat. Všude byli zajímavě vypadající lidé, ze kterých jsem nemohla spustit oči. Večer během koncertů jsme s kamarádkou sledovaly ty dlouhovlasé Kelty, kteří ve dne bojovali, jak teď pod vlivem medoviny pogovali pod pódiem a snily jsme, jak si jednou najdeme taky takhle pěkného kluka… Ten den utekl strašně rychle a jeli jsme domů. Zážitek to byl dokonalý, ale dalších pár let jsem se na Lughnasad nepodívala, možná jsem na něj zapomněla…
Ale pak jsem si na něj znovu vzpomněla v prváku na výšce, v roce 2015. Chtěla jsem jet s kamarádem, ale ten mi dal na poslední chvíli košem, tak jsem jeho lístek prodala a jela sama. Připojila jsem se opět oné kamarádce, jejímu příteli, jejím rodičům a bráchovi. Pamatuju si, že jsme spali za hřbitovem a někdo tam nechal tři československé vlčáky přivázané u auta a odešel se ještě bavit na koncert. No, přiházela bouřka, „vlci“ vyli a já, snažíc se usnout pod širákem, se bála, že zmoknu. Kupodivu spadlo jen pár kapek.
Další tři roky jsem tam jezdila s přítelem a kamarády. Mezi tím se festival přesunul od zámku do skanzenu. Byla to vždycky povedená akce, většinu času jsme trávili u dýmky v čajovně, pitím „thórova kladiva“ a posloucháním skvělé muziky.
V roce 2019 jsem chtěla jsem zkusit něco nového. Pamatuju si, že jsem vždycky viděla po festivalu pobíhat červenotričkáře, a tak jsem se ponořila do hloubek internetu, našla dobrovolnickou přihlášku a bylo rozhodnuto. V roce 2019 byl Lughnasad delší, už od úterý fungovala vesnička. Já dojela na místo v pondělí, ve dveřích mě okamžitě obejmutím přívítal vedoucí Organizačního zázemí, což mě vyděsilo, vždycky jsem byla dost bezkontaktní osoba. 😀 Bylo tam zatím jen pár lidí, se kterými jsem si ale velice rozuměla. Pomáhala jsem vystřihovat jmenovky a dělala další otravné ale potřebné věci, které mě však bavily. Tak jsem se v „Ózetku“ osvědčila, že si mě tam nechali, i když jsem původně měla být na vstupu a kontrolovat lístky. Dostala jsem na starost výčep pro dobrovolníky a dohled nad kuchyní, takže jsem se až do konce festivalu starala, aby dobrovolníci měli co jíst a pít a festival tak byl v rukou spokojených červenotričkářů. Vskočila jsem tehdy do něčeho, co by mě nikdy dřív nenapadlo, najednou jsem musela komunikovat se spoustou cizích lidí, seznámila se s množstvím zajímavých a skvělých dobrovolníků, viděla jsem pod pokličku něčemu velikému, co jsem před tím zažívala jen jako návštěvník. A víte co? Strašně, ale strašně se mi to líbilo. Samozřejmě byly chvilky, kdy jsem si nevěděla úplně rady, ale vždycky tam byl někdo, kdo mi byl ochotný pomoci, a tak se to celé zvládlo. Neměla jsem ani pořádně čas ty zážitky pak v sobě vstřebat a hned po uklizení festivalu jsem odjela brigádně provádět na zámek do Valtic. Každopádně zanechalo to ve mně jasný plán na další rok: že budu zase dobrovolničit.
Zůstala jsem v kontaktu s vedoucím „Ózetka“, a během zimy a jara se nějak stalo to, že jsem byla přijata do organizačního týmu a vedení Organizačního zázemí jsem převzala já, původní vedoucí se přesunul do jiné sekce. Takže najednou bylo na mně zajišťovat nábor dobrovolníků na další rok, komunikovat s nimi, zařídit pak pro ně zázemí během festivalu, jídlo, pití… Plus jsem začala na jaře provádět ve skanzenu a kývla na to, že se budu starati o Lughnasadový Facebook. Najednou zase začala dělat věci, o kterých jsem do té doby neměla ani páru a učila se za pochodu, ale zase tu byli lidé, kteří mi se vším poradili. Ročník 2020 pro mě byl náročný nejen kvůli tomu, že to byl ročník „covidový“, který se musel přeplánovávat ze dne na den podle opatření, ale hlavně tím, že jsem byla na svém místě nová. Navíc mě v pátek odpoledne poctivě štípla včela a mně jako alergikovi natekla noha tak, že jsem nemohla pořádně chodit, noha se mi nevešla do boty, takže jsem po festivalu pobíhala/poloposkakovala na boso a většinu času jsem se snažila nedošlapovat.
I tak to všechno klaplo nad očekávání.
Na rok 2021 se znovu chystám jako vedoucí „Ózetka“, lovím nové dobrovolníky a kontaktuji ty, kteří už u nás dobrovolničili, a mezi psaním práce do školy tvořím příspěvky na Facebook.
Na letošní Lughnasad se zase těším už od konce toho minulého, v podstatě žiju Lughnasadem celý rok a vymýšlím, jak opravit to, v čem jsem měla minulý rok mezery, aby to všechno klapalo lépe.
Lukáš
ZÁSTUPCE V TECHNICKÉ SEKCI – SECURITY
SYSTÉMOVÝ ADMINISTRÁTOR IT
Jaká je tvá role v týmu? V jaké sekci působíš? Od minulého roku dělám zástupce v sekci Security, ale pomáháme i sekci TZ (Technické zázemí), když je třeba. Jelikož není nikdy lidí dost, tak se každá ruka hodí 🙂
Co tě vedlo k dobrovolničení? Kde jsi se o něm dozvěděl/a? Co tě na něm baví?
Jako dobrovolnému hasiči mi dobrovolničení není cizí. O festivalu jsem se dozvěděl od kamaráda Petra, který tam už jezdil a “přemluvil mě :)” abych jel taky, že tu je spousta srandy a pohodových lidí. Tak jsem jel rovnou jako dobrovolník a opravdu nelituji, že jsem jel. Baví mě tu toho spousta, ale asi nejvíc, i když je hodně práce a občas i “ostřejší” výměna názorů, že tu pořád panuje pohodová atmosféra, která člověka nabije tak, že se necítí unavený a zdolá cokoliv
Jak dlouho už na Lughnasadu dobrovolničíš? Chvíli jsem musel přemýšlet a hledat 🙂 na Lughnasad jezdím již od roku 2015, ale přijde mi jako kdybych už jezdil víc jak 10 let.
Jaké byly tvoje začátky? Na začátky strašně rád vzpomínám. Začal jsem v sekci TZ, kde na úvodní poradě naší sekce jsme se seznamovali a dostávali jsme instrukce co bude naše náplň. Při seznamování jsme si s Kubou sedli do noty a stali jsme se nerozlučnou dvojkou. Naše náplň byla kontrola záchodů, odpadkových košů, takový udržování pořádku v areálu. Také dalších různých prací jako stavění stínu 🙂 , vstupních stánků, rozvoz dřeva na ohniště, rozvod elektřiny a spousta dalších.
Co bys vzkázal/a lidem, abys je nalákal/a na dobrovolničení? Pojďte si užít festival z druhé strany. Spousta pohodových lidí, hromada srandy, skvělá atmosféra, nějaká ta práce a poznání nových přátel.
Co Ti dobrovolničení a práce pro festival dává do života? Asi bych řekl trochu rovnováhy a dobrý pocit že jsem přispěl k něčemu dobrému. Je hezký vidět, že si návštěvníci užívají něco, na čem ses podílel.
Poznal jsi i nějaké dobré kamarády diky Lughnasadu? Poznal jsem tu spoustu dobrých kamarádů se stejnýma myšlenkovýma pochodama se kterýma jsme si užili spoustu srandy 🙂 Poznal jsem tu i hodně dobrýho kamaráda,občas se nás ptají jestli nejsme bratři 🙂 “Bratr Trak a Tor. Spolu jsou nezastavitelný Traktor” 😀
Některý bohužel vídám jen na Lughnasadu, to je jedna z věcí na které se každý rok strašně těším.
Kolik času festivalu věnuješ a kde na to bereš energii a chuť do práce?
Většinou to bylo jen v době festivalu a před i po, občas jsem měl i čas o víkendu přijet na skanzen na brigádu, ale bohužel toho času moc nebylo kolik bych rád. Letos jsem i v realizačním týmu, ale úkoly mám nárazový, takže nedokážu moc říct kolik týdně hodin. Nějaký týden nic a nějaký týden pár hodin.
Vzpomeneš si na chvíle, kdy sis to vše chtěl užít jako návštěvník?
Určitě mě to párkrát napadlo, ale vždy budu rád jezdit jako dobrovolník. 🙂 Pomoct při přípravách a během festival a mít z toho dobrý pocit.
A pamatuješ si ročník festivalu s nejsilnějšim zážitkem? Týýý jo, asi nedokážu vypíchnout jediný ročník, ale nejsilnější zážitky bych řekl že byli obřady pro dobrovolníky v kamenném kruhu. I když nejsem úplně spirituální, tak kamenný kruh má svoje kouzlo.
Strašně rád jezdím na skanzen je tu nádherná atmosféra a příjemný prostředí. Z valu a z brány je vidět na celý areál a asi bych tam dokázal sedět celý hodiny 🙂
Čemu se věnuješ, když zrovna neděláš na Lughnasadu?
Pracuju jako systémový administrátor IT v jedné z pardubických firem, takže sedím pořád před počítačem 🙁 jinak se věnuju hasičskému sportu, fotbalu. Rád jezdím na motorce, trošku si provětrat hlavu. A když najdu čas tak si rád přečtu knížku.
Máš během festivalu čas si jít poslechnout nějakou kapelu nebo se jít kouknout na program? Ano, i při práci když je poblíž nějaký program :). Vždy se dá domluvit na volnu a podívat se na kapelu nebo se podívat co se prodává ve stáncích.
Honza
DOBROVOLNÍK V TECHNICKÉ SEKCI
DŮCHODCE, dříve VEDOUCÍ v ČSAD
Moje motta:
- V jednoduchosti je krása …… a …… žij a nech žít.
Moje cesta ke skotské kultuře a následně do Nasavrk začala nenápadně v roce 1997. Jeden pátek večer v červenci jsme se ženou nahodili téma a v neděli ráno jsme vyrazili starým Favoritem směr Skotsko. Postupně jsme pokračovali k severu a jedno ráno, na skotské vysočině, poblíž města Aviemore, jsme viděli obraz, který mám stále ve své hlavě. Při výjezdu na návrší, proti slunci a modré obloze, stál rozkročen dudák. Ve skotském kroji, v kiltu a hrál na dudy. Neskutečné, úchvatné.
S tímto obrazem v mé mysli budu mít již navždy spojenou neskutečnou lásku a úctu k dudám. Proto, stejně tak jako má v mém diáři nezastupitelné a nejdůležitější místo poslední víkend v červenci v Nasavrkách, má pro mě téměř stejně nezastupitelné místo poslední víkend v srpnu, kdy se koná ve Strakonicích mezinárodní dudácký festival.
V roce 2015, jako čerstvý důchodce, jsem přijel do Nasavrk jako divák a viděl to úžasné nadšení a radost dobrovolníků v červených tričkách. Odjížděl jsem s přesvědčeních, že jsem tuto slavnost nenavštívil naposledy.
Příští rok mě dcera oslovila, zda bych se také nechtěl zapojit, že by potřebovali řidiče. Byl jsem sice po léčení prasklé plotýnky, ale souhlasil jsem. Poslední středu v červenci jsem zabalil věci, připojil vozík za auto a alou do Nasavrk. Byl jsem začleněn do technické sekce a převážel jsem vše, co bylo třeba. A samozřejmě dle potřeby udělal vše, co bylo nutné nainstalovat, opravit, uzpůsobit, zařídit. A pak v průběhu festivalu jsem se podílel na úklidu prostor, záchodů, odpadkových košů a pomáhal se vším, co se vyskytlo. Neskutečné pro mě bylo, jak si všichni pomáhali, jak se snažili vše stihnout včas. Celou dobu až do neděle večer jsem byl jak v tranzu. Pěkné prostředí, zajímavá podívaná, vynikající hudba a hlavně úžasná atmosféra nejen mezi dobrovolníky, ale i mezi návštěvníky. A k tomu to správné počasí. To nemělo chybu. A když jsem pak v neděli po kompletním úklidu odjížděl domů, věděl jsem, že jsem lapen.
V dalších letech jsem párkrát přijel na skanzen pomáhat. Ale hlavně, pokaždé když kolem Nasavrk projíždím, neodolám a aspoň na chvíli se ve skanzenu zastavím. Potřebuji připomenout překrásné pocity a načerpat sílu. U kamenného kruhu do mě vždy vstupuje neskutečně silná energie, kterou si užívám a kterou vstřebávám.
A pak v letech 2017, 2018 a 2019, již ve skanzenu, jsem stále prožíval to napětí, nadšení a úžasné pocity, které se nedají popsat. Moje dcera tvrdí, že umím vše opravit. Je to přehnané tvrzení, ale trochu technicky zdatný jsem a proto být součástí technické sekce je pro mě přirozené a přítomnost mezi nimi je pro mne skvělým a nikdy nekončícím zážitkem.
V roce 2020 mě víc potřebovala moje maminka i žena a proto jsem tento rok musel vynechat. Ale přesto jsem neodolal, abych alespoň na jedno odpoledne na skanzen nezajel. Z Jilemnice je to sice trochu z ruky, ale nemohl jsem odolat volání. Vše opět krásné, pěkné, ale brzy jsem pochopil, že toto není to správné, co mě oslovilo. Jako návštěvník jsem necítil úžas a nadšení. Dokonale jsem pochopil, že být součástí úžasného kolektivu a společně se podílet na organizaci a zábavě pro příchozí nelze ničím nahradit. Opět mohu jen prohlásit, jsem lapen.
Blanka
KELTKA
Momentálně působím jako organizátor keltské části programu Lughnasadu.
Moje pozice a definice toho, jak do Lughnasadu v současnosti zapadám, je trochu komplikovaná, protože jsou pro mě Keltové a prezentace jejich kultury životní náplní. Takže v nasavrckém skanzenu pracuju jako lektor vzdělávacích programů a realizátor tematických akcí pro veřejnost, zároveň je pro mě keltská živá historie velkým koníčkem a volnočasovou aktivitou a k tomu se na Lughnasadu a dalších boiiských projektech realizuju jako dobrovolník. Je to trochu divočina a někdy je dost složité určit v jaké roli nebo pozici zrovna jednám, ale mě to tak vyhovuje a baví.
K dobrovolničení jsem se dostala přes kamarády a spolužáky na střední škole. Vždycky jsem tíhla ke konání nějaké smysluplné a obecně prospěšné činnosti a to spolu s mým zájmem o historii vedlo k tomu, že jsem se stala členkou spolku Boii z.s. V roce 2007 jsme se ve spolku rozhodli přiblížit Kelty veřejnosti pomocí několika tématických akcí a Lughnasad byl na světě. Mým tehdejším úkolem bylo, mimo jiné, zajistit abychom na keltském festivalu taky nějaké ty Kelty měli a návštěvníkům umožnili se na naši historii nejen podívat, ale taky si ji vyzkoušet na vlastní kůži. Takže jsem se učila různá řemesla, sháněla vybavení a všechno pak učila další dobrovolníky… Tak to šlo rok za rokem. Postupně jsem se věnovala i rozvoji duchovní stránky Lughnasadu. Protože je krom příležitosti k setkání hlavně také velkou oslavou a poděkováním za sklizeň. Díky tomu máme od roku 2012 tradici dožínkových průvodů s Obilnou bohyní, jejíž přípravou se také každoročně zabývám.
Přímo na akci mě sice v červeném tričku nepotkáte, jsem holt už naturalizovaná Keltka, ale jinak jsem (nejen) lughnasadovým dobrovolníkem celý rok. Je potřeba shánět nové zajímavé účinkující, domluvit staré známé, psát scénáře k programu a jedotlivým scénkám, vyrábět vybavení, v rámci brigád zvelebovat skanzen, aby byl Lughnasad ještě lepší než posledně.
O Lughnasadu jako zástupce náčelníka hlavně poletuju a zařizuju cokoli je potřeba kolem keltského programu. Od příjezdu Keltů, jejich rozmístění, ubytování, shánění a výroby všelikých rekvizit do programu, pomáhám s vařením jídla pro keltské učinkující… Taky připravuju a koordinuju dožínkový průvod a Lughnasadový rituál a když mám chvíli času, tak mě najdete i v keltské kuchyni, kde nejraději peču pro návštěvníky chleba.
Dobrovolnictví je pro mě důležitá forma trávení volného času. Mám-li nějaký, myslím si, že je důležité ho věnovat rozvoji projektů, které podle mě mají smysl, ale nemají třeba možnost realizovat se jinak než dobrovolnou prací spousty nadšenců. Tak postupně v Nasavrkách a okolí vzniká Země Keltů, která se veřejnosti snaží přiblížit historii tohoto regionu a jejíž částí je i Lughnasad.
Když to shrnu, tak se na Lughnasadu podílím už od jeho začátků a letos mě čeká už 15. ročník. Každý rok je něčím nový, staví přede mě další výzvy, ale přináší taky spoustu nových zážitků, přátelství a na konci i pocit dobře odvedené práce.
DALŠÍ PŘÍBĚH MŮŽE BÝT TEN VÁŠ